Byly to pak především rozmanité skici a studie, které v Karáskových očích představovaly doklady autentického jazyka umění. Básník do své sbírky neváhal zařadit i starší autory, již svým projevem předjímali výtvarné názory generace 90. let a spojovali ve svém uměleckém projevu konvenční salonní malířství s touhou po experimentu inspirovaném pařížskou modernou. Z tohoto okruhu nacházíme v Karáskově sbírce práce Marie Louisy Kirschnerové, Luďka Marolda nebo Františka Dvořáka.
Těžiště sbírky však spočívalo ve zcela jedinečném souboru děl vůdčích představitelů české dekadence a symbolismu. Kolekci krajinářské tvorby Františka Kavána svým významem i rozsahem předčí už jen monumentální sbírka výtvarných děl básníka Karla Hlaváčka zachycující jeho tvůrčí vývoj od raných kreseb se sokolskou tématikou po vrcholy jeho tvorby v podobě cyklu Prostibolo duše. Bylo to právě Hlaváčkovo niterné sepětí poesie a vizuality, které se stalo novým vyjadřovacím prostředkem celé jeho generace. Zásluhou blízkých vztahů Karáska a Hlaváčka se podařilo vytvořit jeden z nejucelenějších soborů děl jedné osobnosti, které se ve sbírce nacházejí.
Z tvorby dalších snivců již doznívající dekadence pak převažují zejména figurální práce, které snad byly pro Karáska na uměleckém trhu finančně dostupnější. Karáskova galerie se proto může chlubit řadou kreseb Františka Bílka, Maxe Švabinského, Jana Preislera, Václava Hradeckého, Františka Koblihy nebo Josefa Váchala. S nástupem avantgardy na českou uměleckou scénu se Karáskově galerii otevřely i nové horizonty, kam směřovat další akviziční úsilí. Generaci mladých umělců hlásících se ke skupinám Osma nebo Tvrdošíjní nechal Karásek vstoupit do své sbírky pracemi Bohumila Kubišty, Otakara Kubína, Emila Artura Pittermanna-Longena nebo Rudolfa Kremličky.