Slovanská galerie

První podněty vedoucí k založení unikátní sběratelské kolekce slovanského umění můžeme u Jiřího Karáska ze Lvovic vysledovat již na přelomu 19. a 20. století, kdy se poprvé střetává s polskou literární a kulturní scénou.

Setkání s dílem jednoho z nejvýznamnějších představitelů evropské dekadence, Stanislawem Przybyszewskim, a zejména s malířem Wlastimilem Hofmanem, vedlo Karáska k cílevědomému sběratelství polského umění a posléze k založení slovanské sbírky. Během několika let se kolekce polského umění, zásluhou Ady a Wlastimila Hofmanových, rozrostla o více než tisíc sbírkových předmětů. Mimořádná sbírka uspořádaná rovněž z četných darů manželů Hofmanových, kteří Karáskovi zprostředkovali též řadu uměleckých kontaktů v Krakově, Varšavě i Paříži, představuje nejúplnější soubor olejomaleb (zejména portrétní tvorby), studií a náčrtů k obrazům, volné kresby či grafiky z přelomu století. Zvláště Hofmanův autorský odkaz a díla významných představitelů polského realismu a symbolismu a zakládajících členů krakovské Sztuki Jacka Malczewského a Józefa Chelmonského tvoří základní pilíř Karáskovy sbírky. Kolekce slovanské galerie byla obohacena četnými dary mnohých uměleckých osobností, jakými byl i malíř a grafik Stanisław Jakubowski, Tadeusz Makowski, tvořící pod vlivem francouzského naivního realismu Henriho Rousseaua, či Jan Wydra, se svým monumentálním plátnem „Vítězové a poražení“, náležející ke skupině polských neoklasicistních malířů.

Karáskova myšlenka založit v Praze sbírku zaměřenou na slovanské umění našla podporu i u T. G. Masaryka, který z vlastní iniciativy pověřil Ministerstvo školství a národní osvěty nákupem uměleckých děl slovanských autorů pro doplnění expozice Karáskovy galerie. S podporou historika umění a tehdejšího ministerského úředníka V. V. Štecha se sbírka dočasně rozrostla o soubor současného ruského, bulharského, chorvatského, slovinského a lužickosrbského umění, který Karásek systematicky rozšiřoval z vlastních prostředků či prostřednictvím soukromých mecenášů a umělců. V roce 1949 byl dlouhodobý depozit Ministerstva školství navrácen z Karáskovy galerie státu. Sbírka převážně ruského umění, která zůstala v majetku Jiřího Karáska ze Lvovic, přesto čítá kolem šesti set prací ruských a ukrajinských umělců, žijících v emigraci v Praze a západní Evropě. Ucelenější kolekce nabízející pohled na meziválečnou tvorbu, která vznikala stranou hlavních uměleckých proudů, je dílem mladých umělců, již hledali vlastní výtvarný výraz oscilující mezi ruskou tradicí a vlivy ruské a evropské avantgardy. Mezi takové umělce se řadí například Platon Dějev, Ilja Šapov či Aleksandr Golovin.

Oproti polské a ruské sbírce se jeví skromněji kolekce děl bulharských a jugoslávských mladých autorů, kterou Karásek získal po jejich výstavě v Praze. Takto se do sbírek dostaly karikatury v Evropě uznávaného kreslíře Alexandra Dobrinova či kresby Dobriho Dobreva. Krajinomalba je zastoupena obrazy malířů představujících elitu bulharského moderního umění, mezi nimiž lze zmínit malíře Borise Deneva, v jehož díle je patrný složitý tvůrčí vývoj vyrovnávající se s expresionismem, symbolismem i vlivy impresionistické malby z dvacátých let. Proti Denevově tvorbě stojí realistická grafická a malířská díla Aleksandra Mutafova, který se po první světové válce věnuje zobrazování marín.

Snaha o moderní výraz a vazby k tradičnímu umění je charakteristická i pro oblast chorvatského a slovinského umění, zejména v díle Vlaha Bukovace a Menciho Crnčiće.

Neopomenutelná část slovanské galerie náleží též umění lužickosrbskému, zvláště pak první významné grafičce této oblasti Hance Krawcec, jež se stala významnou podporovatelkou Karáskovy galerie.

Polské umění

Ruské umění

Bulharské umění

Jihoslovanské umění

Lužickosrbské umění