V přímé souvislosti s uměleckým děním ve Francii lze v českém prostředí zájem o Japonsko vysledovat snad jen v díle Alfonse Muchy. Podobně jako v celé Evropě měly také u nás podstatný vliv na utváření povědomí o japonské kultuře aktivity vzdělanců a milovníků umění. Důležitou roli sehrály např. světové výstavy národních kultur pořádané ve Vídni (1873) a v Paříži (1878). Zdroj informací pro první české obdivovatele japonského umění představovaly zahraniční, především francouzské nebo německé odborné publikace, periodika a časopisy, které odebíraly tuzemské knihovny uměleckoprůmyslových muzeí a škol. Zvýšil se zájem o cestování do zemí Dálného východu, což vedlo mnohdy k založení vlastních sbírek japonského umění.
Oblíbeným sběratelským oborem se staly japonské dřevořezy. Na začátku 20. století nejrozsáhlejší a nejkvalitnější soubor japonských dřevořezů vybudovali japanofil a literát Joe Hloucha a grafik Emil Orlik, kteří Japonsko osobně navštívili. Jedním z prvních znalců japonského dřevořezu u nás byl katolický kněz, spisovatel a překladatel Sigismund Bouška. Zabýval se jeho historií, byl jeho propagátorem a sběratelem. V roce 1913 uspořádal v Praze a v Brně výstavy japonského umění, ke kterým vydal u nás první katalog tohoto typu. Plánoval také napsat knihu o historii japonských dřevořezů, z níž se zachovala část rukopisu, která je uložena v literárním archivu Památníku národního písemnictví. Jeho prostřednictvím se dostaly japonské tisky do sbírek jeho přátel z řad umělců, spisovatelů a bibliofilů (např. Arno Sáňka, Emanuel Lešehrad, Jiří Karásek ze Lvovic, Josef Váchal).
Jiří Karásek ze Lvovic projevoval velké zaujetí pro japonské umění od mládí. Už do své první sbírky poezie Zazděná okna (1894) zařadil báseň Japanerie. V knihovně Karáskovy galerie se dochovaly zahraniční publikace o kulturách Dálného východu včetně Japonska. Je to např. soubor dvanácti sešitů edice Japanischer Formenschatz Siegfrieda Binga nebo vydané uměnovědné studie od Woldemara von Seidlitze a Julia Kurtha věnované japonským dřevořezům. Kolekce japonského umění v Karáskově umělecké sbírce obsahuje kolem sedmdesáti výtvarných děl z 18. až počátku 20. století. Převažují dřevořezy, jsou to buď jednotlivé listy, nebo ilustrované knihy. I když jde většinou o tisky z pozdějších edic, nacházejí se mezi nimi práce od významných umělců. Na japonských dřevořezech spolupracovali často malíři s básníky a spisovateli. Vytvářeli obrazová alba, kde převládal obraz nad textem, až vznikl typ s volnými grafickými listy parafrázujícími klasické literární a básnické náměty.
V Karáskově sbírce se uchovaly např. ilustrované knihy básní z první poloviny 18. století, jejichž autory jsou Nishikawa Sukenobu a Ōoka Shunboku. Tzv. plebejské umění vznikalo v neoficiálních a neklasických školách ukijo-e (obrazy prchavého života). Vyhledávanými se staly obrazy krásných žen (bijin-ga) a náměty z prostředí nevěstinců, čajoven, populárního divadla typu kabuki nebo zápasnických arén. Věhlasnými se staly školy Utagawa, kterou reprezentují umělci Kunisada a Kuniyoshi. Opomenout nelze ani krajinářství, osamostatňující se ve druhé čtvrti 19. století, z něhož k nejvýznamnějším ukázkám z Karáskovy sbírky patří Hokusaiův pohled na Fudži od Ušibori ze slavné série Třicet šest pohledů na horu Fudži. Jsou zde zastoupeny i práce nejznámějších Hokusaiových následovníků, např. tisky zobrazující žánrové scény od Utagawa Kunisady. Za pozornost stojí také grafický list ze známého cyklu Padesát tři zastávek Tókaidó od Utagawa Kuniyoshiho. Jiřímu Karáskovi se podařilo získat rovněž několik leptů Léonarda Tsuguharu Fouity, který se v roce 1913 přestěhoval do Paříže, kde se prosadil a stal se předním představitelem moderní Pařížské školy.