Jednotlivá díla a autorské umělecké celky nashromáždil během téměř šedesát let trvající sběratelské činnosti básník, literární kritik, dramatik, prozaik a spoluzakladatel časopisu Moderní revue Jiří Karásek ze Lvovic, jenž se řadí svým dílem k předním osobnostem českého symbolismu a dekadence.
Jiří Karásek ze Lvovic, PNP, fond Karáskova galerie
Niterný vztah k výtvarnému umění si Karásek budoval už od dětství. Vzorem mu byla jeho babička, které se podařilo shromáždit množství portrétů z první poloviny 19. století a řadu dalších obrazů ze zrušených klášterních a soukromých sbírek. Přelomovým okamžikem se však pro Karáska stala návštěva sbírek staré kresby ve vídeňské Albertině, která jej inspirovala k založení vlastního grafického kabinetu. O mnoho let později u příležitosti otevření své galerie veřejnosti vzpomínal Jiří Karásek na počátky svého sběratelského úsilí: „K rodinné sbírce starých obrazů jsem připojil – vedle četné kolekce obrazů a kreseb polských malířů hlavně z krakovské školy – grafický kabinet, neboť doplňuje rodinnou sbírku, a odhodlán věnovati jednou celou tuto kolekci veřejnosti, sbíral jsem především to, čeho nemají jiné veřejné sbírky pražské, neboť jsem toužil učiniti, byť ze skrovných prostředků a sil, umělecké Praze dar méně honosný a více užitečný. Přiznávám se, že mou láskou jako sběratele vždy byly hlavně kresby a rytiny. Před třiceti lety jsem viděl ve Vídni Albertinu, jež mne fascinovala tak, že jsem počal systematicky sbírat kresby. Náhoda mi přála, že jsem mohl koupit podstatnou část Landsingrovy sbírky kreseb starých mistrů, a to byl vydatný základ k dnešnímu grafickému kabinetu v Tyršově domě.“
Expozice polského umění Karáskovy galerie v Tyršově domě, PNP, fond Karáskova galerie
Svou první vídeňskou akvizici postupně doplňoval dalšími nákupy, ale také dary od výtvarníků, jež měl možnost navštěvovat v jejich dílnách a ateliérech, nebo i výměnami s dalšími sběrateli, kteří mu mnohdy svou autoritou a proslulostí napomáhali získat a ověřovat nové přírůstky. Jednalo se zejména o pařížského sběratele J. C. Godefroye, R. W. Vriese z Amsterdamu, J. Reynoldse, P. Matheye, S. Landsingera, doktora Beyersdorfa z mnichovské Pinakotéky a nizozemského sběratele F. Lugta, u něhož se Karásek seznamoval se problematikou odborné evidence uměleckých sbírek. Finanční prostředky, kterými Karásek disponoval pro své akvizice, však byly poměrně omezené, protože mu plynuly pouze z platu c. k. poštovního úředníka. To značně limitovalo i jeho možnosti na trhu s uměním. Zaměřil se proto především na nákupy kreseb. Oproti malbě nebyla kresba tolik finančně nákladná a zároveň Karáskovi umožňovala naplnit jeho touhu po postihnutí pravého umělcova nitra a z něj prýštící ryzí, ničím neomezované inspirace. Kresba v Karáskových očích představovala jediné médium, které oproti dokončenému dílu může zachytit autentický a bezprostřední výtvarný projev, protože odráží umělcovy prvotní tvůrčí impulzy.
Expozice Karáskovy galerie, PNP, fond Karáskova galerie
Karásek své sběratelské aktivity zpočátku uchovával v přísné tajnosti, dokonce i před svými přáteli a známými. Sám později vzpomínal, že se poprvé o své zálibě zmínil až v roce 1916 po téměř dvacetileté soustavné sběratelské činnosti svému příteli polskému malíři Wlastimilu Hofmanovi. Ten se záhy stal Karáskovým hlavním poradcem a pomocníkem při získávání nových děl. Hofmanovým přičiněním se galerie významně rozrostla především o četné kolekce polského umění. Karáskova sbírka byla původně umístěna přímo v básníkově bytě v Karmelitské ulici č. 12, v někdejším Wiedersperkově paláci. Mezi lety 1922–1924 se ale rozrostla natolik, že už nebylo možné galerii v soukromém bytě dále udržovat a Karásek musel začít uvažovat o jejím důstojnějším umístění, které by zároveň umožňovalo její zpřístupnění veřejnosti. Nabízelo se umístit galerii v klášteře premonstrátů na Strahově, kde by doplnila bohaté sbírky tamní obrazárny. Nakonec Karásek upřednostnil její uložení v paláci Michnů z Vacínova, který začátkem roku 1921 získala Československá obec sokolská a dala ho podle návrhu architekta Františka Krásného adaptovat na tzv. Tyršův dům. Dne 22. září 1922 proto Karásek na základě darovací smlouvy věnoval své umělecké sbírky této sokolské instituci a 17. května 1925 novou galerii slavnostně otevřel pro veřejnost. Sám si však i nadále v galerii zachovával výsadní postavení. Osobně organizoval její provoz i činnost dobrovolných spolupracovníků, nadšeně provázel po expozicích, instaloval exponáty a díky darům mecenášů i vlastními prostředky rozšiřoval sbírky.
Jiří Karásek ze Lvovic a Wlastimil Hofman s rodinou, PNP, fond Karáskova galerie
Zpočátku byla galerie v Tyršově domě umístěna jen v šesti místnostech. Teprve později se pro její provoz podařilo získat celkem šestnáct prostor včetně chodeb, kde byly podle Karáskova vkusu exponáty instalovány v co možná největším počtu. Jednotlivé místnosti expozice byly nazvány podle typu a zaměření v nich vystavených sbírkových souborů. Nacházel se mezi nimi například tzv. Babiččin pokoj s rodinnou sbírkou starého umění do 18. století a portrétů z první poloviny 19. století. Hned za prvního roku svého provozu se galerie začala těšit značné popularitě a vážnosti v intelektuálních kruzích a stala se cílem skupinových návštěv nejrůznějších spolků, novinářů, umělců, studentů výtvarných škol, významných osobností tehdejší doby i návštěv zahraničních státníků.
Expozice Karáskovy galerie, PNP, fond Karáskova galerie
Rychlý rozkvět Karáskovy galerie přerušila až německá okupace. Doba protektorátu pro galerii znamenala neutuchající boj o přežití. Vynořily se i snahy o konfiskaci celé sbírky a její převoz do Říše. Dne 28. září 1941 musely být všechny expozice uzavřeny pro návštěvníky a na konci roku 1943 bylo Karáskovi oznámeno velitelem německého lazaretu, který budovu Tyršova domu zabral, že se galerie musí vystěhovat. V červnu téhož roku byly po složitém hledání náhradních prostor sbírky postupně přesunuty a prozatímně uloženy v depozitáři Chotkova paláce na Malé Straně. Zrušením Československé obce sokolské ztratila Karáskova galerie jakoukoliv institucionální oporu, a její expozice tak mohly být na svém původním místě v Tyršově domě obnoveny za podpory sokolů až po skončení války.
Jiří Karásek v expozici polského umění, PNP, fond Karáskova galerie
Nové období nejistoty a existenčního ohrožení však přišlo záhy s únorovým komunistickým pučem roku 1948. Situaci komplikoval i Karáskův zdravotní stav, který se tou dobou rychle zhoršoval, přestože se stále snažil do galerie pravidelně docházet a podílet se na jejím provozu. Koncem měsíce února roku 1951 Karásek při odchodu z kanceláře galerie už jen pohladil desku svého pracovního stolu a se slovy: „Bývalo to tu hezké“ opustil své sbírky, aby je už nikdy nespatřil. Zemřel v pozdních večerních hodinách 5. března. Po jeho smrti se pracovníci galerie pokoušeli všemi prostředky udržet jak původní Karáskovu koncepci, tak i sídlo galerie v Tyršově domě. Jejich úsilí však bylo marné. Následujícího roku byla galerie zestátněna a Tyršův dům převeden na Institut tělesné výchovy a sportu, který o galerii nejen nejevil žádný zájem, ale naopak jí hluboce pohrdal, a spolu s tím i zvyšoval tlak na urychlené vystěhování galerie z dosavadních prostor. Zlom pro Karáskovu galerii a především pro její sbírky, tou dobou již ohrožené v samotné existenci, nastal až v roce 1955. Tehdy Ministerstvo školství a kultury svěřilo celou galerii do správy Památníku národního písemnictví v Praze, díky němuž byly sbírky Jiřího Karáska uchovány až dodnes a právem zde trvale zaujímají jedno z nejpřednějších míst.