Skutečně pozoruhodnou kolekci tvoří grafický kabinet čítající přes 17 000 listů, které na počátku 90. let 19. století začal Jiří Karásek ze Lvovic shromažďovat s původním záměrem vytvořit v Praze sbírku kreseb a rytin starých mistrů přístupnou veřejnosti podle vzoru vídeňské Albertiny. Kabinet se měl stát velkým přínosem pro vytvoření a pochopení uceleného přehledu vývoje grafického umění a používaných reprodukčních technik od druhé poloviny 15. až do začátku 20. století.
Velký rozkvět grafiky na našem území nastal na dvoře Rudolfa II., kdy v jeho službách pracovalo mnoho evropských umělců, zvláště členové antverpské rodiny rytců a vydavatelů v čele s Egidiem Sadelerem. V druhé polovině 17. století se kromě nizozemských vlivů prosazují inspirační tendence spojené s německými vlivy, jejichž centrem byly tiskařské oficíny v Norimberku a Augsburgu.
Grafický kabinet Jiří Karásek obohatil celkem 183 lepty jednoho z nejvýznamnějších barokních grafiků Václava Hollara. Ve sbírce nalezneme rytiny se širokým okruhem námětů, například městské veduty, krajiny, žánrové výjevy, portréty, karikatury či mytologické, historické i politické události a mapy. V neposlední řadě jsou součástí sbírky také grafiky zachycující rostlinné, zoomorfní či jiné přírodopisné motivy. Velká část leptů se věnuje i kostýmní tvorbě.
V 18. století se na vývoji české grafiky podílel rytec Michael Jindřich Rentz působící ve službách hraběte Františka Antonína Šporka v Kuksu, kde založil vlastní grafickou dílnu. Svou nezměrnou invencí vysoce převyšoval dosavadní skrovnou českou produkci. Převážně pracoval na vedutách Šporkova panství a na Šporkových vydavatelských počinech. Dále vytvářel řadu alegorických a oslavných rytin, náboženských cyklů, portrétů či ilustrací.
Jan Jiří Balzer st. přebírá po Renzově smrti jeho dílnu, kde vydává především reprodukční rytiny oblíbených obrazů Norberta Grunda.
Kolekce anglické grafiky náleží v Karáskově galerii k méně bohatým. Tvoří jí přibližně 300 listů ze 17. a 18. století. Nalezneme zde například lepty ilustrující knihu o Ezopově životě od Hollarova žáka Thomase Dudleye či grafiky vznikající podle předloh od Roberta Strange a Williama Woolleta.
Ke zlatému věku anglické grafiky dochází až v první polovině 18. století z důvodu absence významných uměleckých osobností a nedostatku zakotvených grafických tradic renesančního období. Trvalejší grafický odkaz zanechává v Anglii až dílo Václava Hollara. Záliba v portrétní tvorbě dává příležitost k rozvoji grafické kombinované techniky (mědiryt a mezzotinta) známé v Evropě jako „à la manière anglaise“. V důsledku toho dochází v Anglii k rozvoji tiskařského průmyslu, který začne pronikat na evropský trh. Nejslavnějším reprezentantem techniky mezzotinty se stal Richard Earlom. V technice leptu pak vynikal James Caldwall, zejména se svým cyklem ilustrujícím scény ze Shakespearových dramat.
Mezi nejrozsáhlejší části fondu grafického kabinetu patří sbírka německých mistrů, která obsahuje kolem 3000 rytin z období přelomu pozdního středověku a rané renesance až do 20. století. Pozornost zde bude ale věnována především staršímu německému grafickému umění od 15. do konce 18. století, které v tomto období dosáhlo skutečné světové proslulosti a mělo značný vliv mimo jiné i na rozvoj technik dřevořezu a mědirytu v českém prostředí. Díla mistrů, zahrnující etapu rozkvětu, získával Jiří Karásek hlavně z pozdějších kopií nebo pozdních otisků z původních originálních desek.
Na této počtem nezanedbatelné kolekci grafického kabinetu lze úspěšně doložit nezastupitelnou roli význačných německých uměleckých osobností v kontextu vývoje od původně využívané dřevořezové techniky na zhotovování laciných náboženských obrázků až k vyspělému výrazovému prostředku.
Ve sbírkách Karáskovy galerie lze nalézt práce z druhé poloviny 15. století, mezi které paří ilustrace k unikátnímu dílu Hartmanna Schedela „Liber chronicarum“, které bylo vydáno v Norimberku roku 1493. Dřevořezy byly vytvořeny v dílně význačného norimberského umělce Michaela Wolgemuta a jeho nevlastního syna Wilhelma Pleydenwurffa, za pomoci jejich žáků, mezi které patřil i Albrecht Dürer. K rovněž nezanedbatelným dílům grafického kabinetu patří tvorba významného colmarského mistra Martina Schongauera, který ovlivnil německé malířské a mědirytecké umění na konci 15. století. Jeho díla jsou ve sbírkách zastoupena pouze dvěma exempláři s vyobrazením světců Martina a Antonína. Mědirytina s námětem „Pokušení svatého Antonína“, vyskytující se ve sbírce pouze v pozdější kopii, bývá označována za nejvzácnější práci Martina Schongauera, o které se s chválou vyjadřuje i Giorgio Vasari ve svém díle „Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů“ z roku 1550. Interpretace námětu, zachovávající si určitou dávku věrohodnosti v podobě groteskního znázornění ďáblů pokoušejících svatého Antonína, je důležitým zdrojem inspirace pro pozdější démonické vize holandského mistra Hieronyma Bosche, především jeho pojetí stvůr smíchaných z rozmanitých částí těl živočichů.
První třetina 16. století představuje vrcholné období německého umění. Z ideového rozporu mezi náboženskou reformací a renesančním humanismem vyrostlo grafické dílo vůdčích osobností doby, mezi něž patří bezesporu Albrecht Dürer, Hans Holbein starší, Lucas Cranach starší či jeden z významných podunajských mistrů Albrecht Altdorfer, následované Dürerovým žákem Hansem Leonhardem Schäuffeleinem a takzvanými „drobnými mistry“ (Kleinmeister) Hansem Sebaldem Behamem, Georgem Penczem a Heinrichem Aldegreverem působícími především ve druhé a třetí čtvrtině 16. století. V jejich grafikách se v různé míře prolínají pozdně gotická expresivita s renesanční objektivní formou, mystickou symbolikou a v neposlední řadě i světskou tématikou.
Dürerova kolekce grafického kabinetu zahrnuje 49 rytin a představuje jak motivy ze Starého i Nového zákona, tak i mytologická a ryze světská témata. Zmínit lze kromě cyklu ze života Panny Marie a pašijového cyklu například i dřevořez s námětem Samsona, který holýma rukama zabíjí lva, či slavný mědiryt s tématikou Herkula na rozcestí, který je zde zobrazen s personifikacemi Ctnosti a Neřesti ve společnosti Satyra. Kompoziční pojetí lze srovnat s dílem „Smrt Orfeova“, jehož vznik spadá do období Dürerova pobytu v Benátkách mezi lety 1494–1495, kde objevuje jako vzor jemné umění Baccia Baldiniho, Andrey Mantegniho a Giovanniho Belliniho. Samotná postava svalnatého Herkula je však silně inspirována grafikou florentského mistra Antonia del Pollaiuola s námětem bitvy nahých mužů z let 1470–1475. Albrecht Dürer patřil mezi nejznámější a nejvíce kopírované umělce nejen své doby, ale otisk jeho génia můžeme spatřit i u jeho následovníků a obdivovatelů z 17. a 18. století. Jeho práce se používaly jako předlohy v dílnách domácích i zahraničních umělců.
Další práce generace mistrů první třetiny 16. století jsou reprezentovány ve sbírkách již menším počtem rytin, než tomu bylo u rozsáhlejšího Dürerova fondu, nicméně Karáskova snaha získat alespoň skromné zastoupení děl těchto umělců svědčí o jeho systematické a promyšlené sběratelské činnosti. Za zmínku jistě stojí devět rytin Lucase Cranacha staršího zahrnujících tradiční vyobrazení Ježíše Krista i díla obsahující příklady umění náboženského reformního hnutí, k nimž patří portréty předních představitelů reformace Martina Luthera a Philippa Melanchthona a šest rytin z knižní výzdoby Lutherovy Bible.
Dále zde nalezneme dřevořezy představitele švábského malířství a Dürerova žáka Hanse Leonharda Schäuffeleina s motivy kráčejícího a šeptajícího páru, které se řadí do cyklu „Svatební tanec“ a dvojici vyobrazení s tanečnicí a s Lotem a jeho dcerami.
Období druhé poloviny 16. století náleží skupině německých umělců nazývaných „drobní mistři“, v jejichž rytinách menšího formátu jsou zobrazovány s jemnou pečlivostí a technickou dovedností nejrůznější náměty podléhající vlivu Albrechta Dürera a italského umění. Jejich zásluhou došlo k definitivnímu zakotvení a rozšíření renesančního uměleckého stylu v Německu a střední Evropě bez dalšího zachovávání některých doposud vžitých zásad zobrazování z pozdního středověku. Jeden z hlavních představitelů toho období je Hans Sebald Beham, který během svého života vytvořil neobyčejné množství grafik pohybujících se okolo 270 mědirytin a 500 dřevořezů. Spolu s jeho bratrem Berthelem Behamem jsou považováni za pravděpodobné žáky Albrechta Dürera. Práce Hanse Sebalda jsou ve srovnání s díly jeho bratra považovány za mnohem tradičnější, formálně hrubší a naivnější. Do grafické kolekce se Jiřímu Karáskovi podařilo získat 14 jeho významných rytin s mytologickými náměty či výjevy ze Starého a Nového zákona; ve sbírce dominují tři vyobrazení Adama a Evy. Zatímco dalšího „drobného mistra“ Georga Pencze reprezentují ve sbírce grafiky s námětem personifikace lenosti, Josefových příběhů a dílo z roku 1537 představující Horatia Cocla bránícího na koni město Řím, u jeho současníka Heinricha Aldegrevera nalezneme podstatně bohatší kolekci 24 rytin. Seznámen s dílem Albrechta Dürera a poučen nizozemskými mistry, zvláště pak Lucasem Hughenszem von Leyden, přešel od tvorby oltářních obrazů ke grafickému umění. Mezi jeho rytinami vynikají hlavně starozákonní Josefovy příběhy či cyklus oslavující Herkulovy činy. Vznikají i ornamentální listy, které sloužily jako vzorník pro umělecká řemesla či podoby Marse, Merkura a Saturna.
Ani v první polovině 17. století nepohasíná Dürerův vliv na německé umělce zabývající se grafickou tvorbou a nadále mu vzdávají čest a oslavují jeho génia v mnoha rytinách. Mezi jeho velké obdivovatele patří i Lukas Kilian, pocházející ze slavné augsburské rytecké rodiny, který vytvořil slavný mědiryt s názvem „Albrecht Dürer v chrámu slávy“. Mimo jiné byl také znám jako autor reprodukcí obrazů, soch a podobizen. Karáskova sbírka obsahuje také mnohá díla několika členů Kilianovy rodiny, mezi než náleží například Wolfgang, Bartolomeo, Wolfgang Philipp a Philipp Andreas Kilianové.
Z německých mistrů 17. století v grafické kolekci Jiřího Karáska lze též vyzdvihnout malíře, rytce, historika umění a překladatele Joachima von Sandrarta s dvěma rytinami představujícími podobizny šesti grafiků a pěti vlašských malířů. Dále Samuela Bottschilda , který proslul především jako portrétní mistr či autor nástěnných maleb, ale nezaostával ani v grafické tvorbě, o čemž svědčí dvě rytiny s andělem, který se snaží uhasit hořící pochodeň a zobrazení sedícího Herkula. Vliv divadla, který se v 17. století projevil v Itálii nejen v architektuře a její bohaté výzdobě, ale i tematicky v závěsné malbě a grafice, dokládají lepty augsburského kreslíře a rytce Mathäuse Küsela podle kreseb italského architekta Lodovica Burnaciniho. První lept z roku 1667 představující „Vilu Paridovu“ je zařazen jako XXI. list z celkových 46 grafických zobrazení scén z představení opery „Hra o zlaté jablko“, která vznikla k příležitosti oslavy sňatku císaře Leopolda a byla uspořádána v císařském divadle ve Vídni v témže roce. Druhý list s číselným označením XI. znázorňuje „Aeolovu jeskyni“.
V 18. století se německé grafické umění dostává do područí vlivu nizozemských, italských a francouzských škol. Nasvědčuje tomu i množství nashromážděných děl Christiana Wilhelma Ernsta Dietricha, který strávil delší čas v Itálii a stal se zručným napodobitelem různých malířských stylů, včetně maleb a technicky dokonalých leptů v rembrandtovském stylu s náměty biblickými, historickými i žánrovými. Celkem 20 jeho rytin ze sbírek zachycuje především portrétní tvorbu, ale také malebné romantické pohledy na holandskou krajinu doplněnou o figurální stafáž. Rembrandtova tvorba inspirovala i vídeňského mistra Ferdinanda Lenderera, jenž své krajinářské umění, provedené technikou leptu, oživil o pastorální motivy. Vedle těchto barokních umělců vynikali i mistři loveckých, bitevních a zvířecích námětů, jakým byl i Christian Rugendas s díly představujícími skupinu tří jezdců a bitvu jezdců vytvořenými v technice mezzotinty, nebo Johann Elias Ridinger s rytinou spícího lva. Z oblasti portrétního grafického umění 18. století lze poukázat na Barnharda Vogela, který se proslavil přesnou interpretací maleb českého malíře Jana Kupeckého.
Karáskova sbírka nabízí přes 1300 grafických listů francouzské provenience. Výrazné osobnosti grafické tvorby nalezneme ve Francii až v 16. století. Prvním z významnějších autorů byl Jean Duvet, jehož tvorba byla ovlivněna italskými a německými vzory, zvláště Dürerem. Práce italských mistrů na dvoře Františka I., známá jako škola Fontainebleau, měla mnoho pokračovatelů, ale opravdu významné místo zaujala francouzská grafika až v 17. století, zásluhou Jacquesa Callota, který rozhodujícím způsobem zasáhl do techniky leptu. V 18. století udávala francouzská grafika po stránce technické i tematické tón v celé Evropě. Grafická produkce stoupala a umožňovala uplatnění pro množství dovedných rytců, kteří reprodukovali různorodé romantické, mytologické či historické výjevy. Jedním z nich byl Etienne Picart, zvaný Le Romain, či Jacques Firmin Beauvarlet. Romantickou krajinu zastupuje François Vivarès a Jean Daullé.
Přes 700 listů nashromáždil Jiří Karásek z oblasti, odkud proudily stejné grafické inspirační vlivy jako z Německa. 16. století je reprezentováno Mistrem B v kostce, který reprodukoval grafické listy jiných autorů. S projevy italského manýrismu je spojena rytecká tvorba Domenica del Barbieriho, zatímco italský barokní romantismus 17. století bude zastupovat neapolský malíř a grafik Salvator Rosa. Italské rytecké umění reprezentuje v 19. století nejvýznamnější rytec této oblasti Giambattista Piranesi.
Karáskova sbírka umělců vlámské a holandské školy 16. a 17. století nepřevyšuje ostatní kolekce grafického kabinetu bohatostí, nýbrž svou kvalitou. Lucas van Leyden se řadí k mimořádným mědirytcům, jehož velkým vzorem byl Albrecht Dürer, kterého však předstihl jemnějším provedením či bohatostí výjevů. Vliv italské grafiky, který se prosadil i u Lucase Leydena, můžeme spatřovat též mezi rytci pohybujícími se v okruhu rytce a nakladatele Hieronyma Cocka. Významným rytcem pracujícím pro Hieronyma Cocka byl grafik Philippe Galle, který později zakládá jednu z nejproslulejších antverpských ryteckých dílen, kde se vyučil i manýristický rytec Hendrik Goltzius. Goltzius zakládá též vlastní dílnu, kde zaměstnával mnoho svých následovníků. V portrétní Golziově tvorbě zaujímá přední místo žánrová podobizna Fredericka de Vries se psem a sokolem. Golziův nezaměnitelný styl odrážející se v provedení monumentálních postav římských bojovníků s manýristicky předimenzovanými tělesnými objemy jasně charakterizuje rytcovu školu. Další z významných osobností nizozemské grafické tvorby je Jan van de Velde ml. pracující na mnohých námětech od alegorií, krajin a portrétů až po žánrové výjevy.
Španělská kolekce v grafickém Karáskově kabinetu představuje neútlejší část, která se orientuje zejména na lepty malíře a kreslíře Jusepa de Ribery či díla Francisca de Goyi.